Úvodní slovo k poslechovému koncertu ve Žďáru nad Sázavou

Jak jsme za sebou zavřeli dveře od okolního světa, tak se alespoň chvíli pokusme zapomenout na pomíjivost všedního dne a každodenních starostí a nechme se občerstvit nádhernou hudbou. Pokusme se s pokorou zamyslet se nad smyslem, trváním i pomíjivosti našeho bytí. 

Dámy a pánové, přátelé, sešli jsme se. Já vám děkuji, že jste přijali moje pozvání. Již potřetí, na přelomu zimy a jara vás vítám v tomto vznešeném prostoru Baziliky minor Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. Jak jsme za sebou zavřeli dveře od okolního světa, tak se alespoň chvíli pokusme zapomenout na pomíjivost všedního dne a každodenních starostí a nechme se občerstvit nádhernou hudbou. Pokusme se s pokorou zamyslet se nad smyslem, trváním i pomíjivosti našeho bytí. Zkusme v této chvíli lépe rozlišovat věci důležité od malicherností, obraťme pozornost od věcí kolem a pokusme se upořádat svůj vnitřní řád.

Při prvním setkání zde na tomto místě jsme byly svědky hudebního smíření Wolfganga Amadea Mozarta s bohem, při tónech jeho zádušní mše Reguiem aeternam dona eis, kterou formálně psal na zakázku, ale on věděl a cítil, že je to jeho rekviem a poslední sbohem, které již zůstalo nedokončené.

Minulý rok jsme pozvali mimořádného, ale skromného muže české hudby, Antonína Dvořáka. Jeho vyznání neokázalé, spíše vnitřní zbožnosti,  jak je pro něho typické. Poslouchali jsme zhudebnění latinského hymnu Stabat Mater. Antonín Dvořák, veliký Čech, došel většího uznání ve světě než doma, jak je v české kotlině již zvykem a tradicí.

V roce 2011 Rakušan Mozart, v roce 2012 Čech Dvořák. Kdo do třetice letos? Koho dále vezmeme do party?

Pro dnešní setkání jsem pro vás vybral hudbu německého mistra Johana Sebastiana Bacha.

,,23.března 1685. Syn Johanna Ambrosia Bacha, městského hudebníka. Kmotři: Sebastian Nagel, městský hudebník v Gotě, a Johann Georg Koch, zdejší vévodský lesník. Jméno: JOHANN SEBASTIAN."

Takto je v překladu zapsáno Sebastianovo narození v eisenašské kostelní matrice.

Je přirozené, že otec Johan Ambrosius vedl svého čtvrtého syna k hudbě, vždyť hudební tradice rodu Bachů byla delší než dvě století. Měli vynikající pověst. Když někdo hledal v okolí výborného hudebníka k angažmá, prý se rovnou říkalo: ,,Potřebuji nějakého Bacha.“ Ovšem oba rodiče mu umřeli , když mu bylo 9 let. Jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který působil jako varhaník v Ohrdrufu. Vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Získal totiž stipendium určené chudým dětem, což mu umožňovalo navštěvovat školu Sv.Michala v Lüneburgu. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a významně si rozšířil si své hudební znalosti a schopnosti.

Členové rodiny Bachů, působících v duryňských městečkách a obcích pečovali o pevné rodinné vztahy a jednou v roce pořádali svůj sjezd. A navzájem se upozorňovali na uprázdněná pracovní místa. Tímto způsobem se Johan Sebastian Bach dozvěděl o varhanickém místě v Arnstadtu.
Postupem času si Johan Sebastian Bach brzy získal pověst výborného virtuosa a improvizátora ve hře na varhany a cembalo. I když on jako by si ani nebyl vědom svého mimořádného nadání. Tvrdil, že kdyby každý tolik a tak vytrvale pracoval, byl by stejně dokonalý. Jeho emotivní a v mnohém novátorská hudba působila na místní posluchače ale složitě, rušivě a rozptylovala je při bohoslužbách. Po několika konfliktech se rozhodl ze stísněných Arnstatských poměrů odejít, resp. byl odejit.

Nastoupil jako varhaník v Mühlhausnu. Zde pobyl pouze jeden rok, protože o jeho propuštění ze zdejší služby požádal výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který ho slyšel hrát a nabídl mu lépe placené místo varhaníka a hudebníka na jeho dvoře. Posléze jmenoval vévoda Wilhelm Ernst Bacha koncertním mistrem. Ale to bylo v dvorní hudební hierarchii až třetí nejvyšší místo po kapelníkovi a jeho zástupci. Ctižádostivý Bach pilně pracoval a každé čtyři týdny komponoval novou církevní kantátu pro nedělní bohoslužbu. Když se místo kapelníka uvolnilo a vévoda pro něj vybral jiného hudebníka, Bach se cítil poníže a ukřivděn. Jeho žádost o okamžité propuštění vyvolala prudký konflikt. Bach dokonce skončil za hrubost na měsíc ve vězení.

Odešel do Köthenu, kde získal výjimečné postavení a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Ten byl o 9 let mladší a čtvrtinu dvorního rozpočtu utrácel za hudbu. Bach zde měl titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Dokonce si směl v Berlíně zakoupit nové cembalo. Nic netrvá věčně a vévoda se oženil, jeho nastávající neměla žádné porozumění pro hudbu, zato velký vliv na vévodu.

V roce 1722 zemřel kantor a varhaník Tomášského kostela v Lipsku. Johan Sebastian se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože dostal zvýšení platu, rozhodl se zůstat v Hamburku. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Až poté bylo místo nabídnuto Bachovi a ten je zastával až do konce svého života. V prvních letech v Lipsku psal Bach kantátu každý týden. Ke složení kantáty musel Bach najít nejdříve vhodný text a nechat si ho schválit církevními úřady. Autografy partitur ukazují, že začal s úvodní částí a pokračoval bez přípravy až dokonce. Když byla partitura hotová, museli se rozepsat hlasy. Celé dílo slyšel Bach jen jednou před vystoupením v neděli. Za šest let v Lipsku napsal Bach ohromující počet asi 190 kantát. Byl úžasně pracovitý a podle mého názoru perfekcionista, byl přísný na sebe i okolí, což zákonitě vede k mnoha konfliktům a nepochopení. Byl sveřepý a tvrdohlavý, když se např. v mládí rozhodl, že chce slyšet hrát svůj vzor Dietricha Buxtehuda šel za ním320 kilometrů pěšky. Poslední léta svého života ho začalo unavovat ta neustálá a marná snaha o uznání a byl hluboce nešťastný z církevních poměru v Lipsku a čím dál více se uzavíral do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější.

Jeho postavení a situaci  vám dokreslím např. na následující události. Saský ministerský předseda Henrich von Brühl píše 2. června 1749 lipskému starostovi Jacobu Bornovi dopis, kde se zmiňuje o možném, snad dokonce očekávaném Bachově úmrtí a žádá, aby se při obsazování místa ředitele kapely v případě smrti pana Bacha, počítalo s ředitelem jeho soukromé kapely Gottlobem Harrerem. Radní ministrovi bez odkladu vyhověli a ihned zorganizovali zkoušku uchazeče. Tedy výběrové řízení na budoucí obsazení kantorského místa u sv.Tomáše, kdyby kapelník a kantor pan Sebastian Bach zemřel. Jak korektní a ohleduplné! V tu dobu Bach stále pracoval, dirigoval a hrál. Ještě do jara 1750, kdy se mu velmi zhoršil zrak a trpěl bolestmi. Je ale jasné, že Bach ve svých 66 letech nerezignoval, měl ještě dostatek fyzických rezerv a duševní energie a spoléhal na Boha. Vkládal velké naděje do moderních léčebných metod. Svěřil se do rukou proslulého anglického očního lékaře, sira Johna Tylora. Nejprve se zdálo, že operace dopadla dobře, ale nastaly komplikace. Podrobil se druhé operaci, bez výrazného zlepšení. Dle dobových záznamů, Taylor prokazatelně používal lékařskou metodu tření očí kartáčkem, nebo odebírání krve z očí a jejich okolí a to až půl šálku. Přesto se předpokládá, že celkové zhoršení stavu vyvolala neléčená cukrovka, medikamenty rozvrácené vnitřní prostředí, následná sepse a mrtvice.

13. měsíců po konkursu na jeho nástupce v případě smrti, obklopen milující rodinou, 28. července 1750 bez jakéhokoli zájmu veřejnosti zemřel.

Obklopen milující rodinou
Už ze základní školy si pamatuji několik faktografických údajů, že Bach napsal Braniborské koncerty, Fugu a že měl 20 dětí.

Ano se svojí první ženou Marii Barbarou Bachovou měl 7 dětí. Dospělého věku se ale dožily pouze tři. Když doprovázel svého vévodu Leopolda von Anhatl-Köthen na léčebném pobytu v Karlových Varech, doma mu náhle zemřela jeho mladá žena a byla v jeho nepřítomnosti pochována, což vůbec netušil a dozvěděl se po svém návratu.

Po 18 měsících se podruhé oženil. První žena byla stejně stará jako on, jeho druhá žena byla o šestnáct let mladší Anna Magdaléna. Porodila mu 13 dětí, z niž sedm v raném věku zemřelo. Kromě péče o početnou rodinu usilovně pomáhala svému manželovi v práci, např. dokonale opisovala partitury a třídila jeho archivy. Svého manžela přežila o 10 let a zemřela v naprosté chudobě.

Jeho dílo
V jeho době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván – jediné dílo, které za svého života mohl publikovat tiskem, byly Matoušovy pašije.

Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života.

Johan Sebastian Bach nenapsal ani jednu operu. Ve skromných poměrech německých zámeckých kapel k tomu ani neměl příležitost, ale i veselá kantáta O kávě, nebo krásná píseň O dýmčičce, kde opěvuje neřest kuřáctví dokazuje, že by toho jistě byl schopen.

Bach ve své především duchovní tvorbě, napsal více než 1700 děl, z nichž většina byla ztracena, uzavřel a završil celou barokní epochu hudebního vývoje. Ta éra skončila. Jeho hudba vyšla z módy. Ve společnosti byla poptávka po hudbě jednodušší, veselejší.

Po jeho smrti ji minimálně 50 let nepovažoval nikdo za hodnou publikování. Museli přijít až velcí hudebníci, kteří v něm objevili mistra. Když Mozart uslyšel Bachove moteto Singet dem Herrn ein neues Lied pod silným dojmem prý zvolal: „Co to je? To je konečně něco, z čeho se můžeme učit!" Ironií osudu získal např. Beethoven ve Vidni reputaci virtuóza brilantním přednesem Bachova dílka Dobře temperovaný klavír. Obdivovatelem J. S. Bacha byl také Johan Wolfgang Goethe. Ale až pod taktovkou Mendelssohna-Bartholdyho v roku 1892 svět znova objevil Matoušovy pašije a odkaz velkého muzikanta.

Nabízím  vám k poslechu Bachovu mši H-moll, nikoli kompletní, ale vzhledem k teplotním poměrům v našem chrámu jen v kratší výseči.

Není známo, že by Mše h-moll, vznikla k nějaké konkrétní příležitosti, i když některé prameny uvádějí, že snad na objednávku českého hraběte Jana Adama Questenberga , hudbymilovného jaroměřického pána. Johan Sebastian do ní zakomponoval i některé starší motivy a části, které složil již dříve. I proto je skladatelovo dílo chápáno jako jeho umělecká závět, jako pokus o sumář, kdy chtěl část toho nejlepšího ze sebe uchovat ve srozumitelné a komplexní podobě.

Jak se mu to podařilo? To si zhodnoťte sami. Nátisk jeho odkazu vám předkládám k poslechu a věřím že i k potěšení.