Závidím, a to je věc zlá Tvrdím, že nejkrásnější mraky jsou na Vysočině. V srpnu n ejvíc. Barokně tvárné obláčky, proklatě nízko, jakoby jste si je směli pohladit. Je to zvláštní, ale nedávno, při jednom pohledu vzhůru se mi v mysli zjevil útržek sloky dávné písničky. Zpívala jí Naďa Urbánková, jmenuje se Závidím. Dohledal jsem si jí a zavzpomínal. Když jsem byl výrazně mladší, méně znalý, takže i veselejší, na první dobrou se mi to nelíbilo. Text s lehkostí, barevně poskládaný, ale nepřekousl jsem tu závist. Proč prozpěvovat o závisti? To je přeci jeden ze smrtelných hříchů, negativní emoce nepřejícnosti a touhy po něčem co nemám. „Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct, závidím ohňům voňavý dým, závidím růžím a nepochodím, závidím včelám medový ráj, závidím dubnu, že přivádí máj. Závidím cestám, že mohou vést, závidím stromům okolo cest, závidím loukám srpnový žár, závidím horám potoků pár, závidím houslím stříbrný hlas, závidím mořím prostor a čas. Modrému mráčku volnost závidím, a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím, a to věc je zlá“ Když už jsem byl starší, ukošatěný více vědomostmi, takže i smutnější, znaje souvislosti, jsem s úžasem porozuměl. Jirka Grossmann do textu vepsal svoji bolest, a vykřičel touhu po životě. „Vždy já chci jen žít, jak žít se má, a nic víc, jen to je má touha šílená…“ . Geniálnímu textaři, muzikantovi, divadelníku, šprýmaři a fajn chlapíkovi totiž lékaři diagnostikovali leukemii už při odvodech na vojnu. Nikomu to dlouho neřekl. Trpěl, léčil se, bojoval. Chvíli bylo lépe, chvíli bylo zle. V neděli 5.prosince 1971 nepřišel jen Mikuláš, ale i smrt k nemocničnímu lůžku Jirky Grossmanna. Bylo mu 30 let. Prý ve velkých bolestech stále vtipkoval s pacientkou se stejně beznadějným osudem „ … a kdo umře dřív, dává flašku ….“ . Opakem závisti není blahobyt, ale blahopřejnost. Latinsky by se přeložilo jako humanitas, tzn. lidskost, porozumění, laskavost, a v kontextu římské filosofie i kultivace morálních kvalit a vzdělanosti. Jirka byl nádherný člověk, kterému nebylo dopřáno zestárnout. A jeho „závidím“ bylo tak lidské, laskavé a přející. Ať Vás život nebolí.