Bajka O čapím hnízdě a balada Z Hradu

Bajka je literární útvar, který obvykle vyústí v obraznou kritiku společenských nešvárů a končí ponaučením.

Babišova bajka O Čapím hnízdě nám představuje lži a dotační čachry, podbarvené brumlajícím komparsem koaličních alibistů, pod heslem „ Každý den u koryta se počítá!“. Příběh ještě není u konce, stále pokračuje, ale ponaučení je už jasné: Kdo lže, ten krade!

Balada je literární ú o tvar s ponurým dějem a nešťastným koncem. Námětem je obvykle lidské selhání. Balada Z Hradu vypráví o nedůstojné trapnosti hostitele generálního tajemníka čínských komunistů.

Kdyby se našinec vrátil po třech letech ze zahraničního pobytu do Prahy, asi by zkoprněl. Projížděl by pod záplavou rudých vlajek a s hrůzou pozoroval čínské – pardon české – policisty, jak chrání a pomáhají, ale agresivním hostujícím vlajkonošům z Číny a zatýkají české občany, kteří ve své zemi chtěli vyjádřit svůj názor. Když by se dozvěděl o kriminalistech, kteří dorazili na akademickou půdu FAMU vyšetřovat incident s vyvěšením tibetské vlajky, tak už by se cítil podivně a zle od žaludku. Pravděpodobně by raději obratem odcestoval z letiště, které (jak dlouho ještě?) nese jméno našeho prezidenta Václava Havla. My už si zvykáme? Buďme slušní a pohostinní k zvaným návštěvám, to je normální, ale nemusíme se ponižovat a lehat na záda před stále totalitním čínským režimem, kde se běžně ztrácejí občané, kteří neztratili svůj názor, odebírají orgány politickým vězňům, kde občany „ochraňuje“ cenzura a demonstrace jsou s nebeským klidem zmasakrována pásy tanků. Obchodní spolupráce je standardně důležitá, ale nedovedu si představit, že by se v Capitolu, Bundestagu nebo Westminsterském paláci pořádaly semináře, jako u nás v Parlamentu. Přednášel profesor stranické školy ústředního výboru KS Číny, jak řídit a stabilizovat společnost. Vládnoucí totalitní strana říše středu se stále hlásí k odkazu masového vraha Mao Ce Tunga. Jeho sochy zdobí náměstí a portrét současné bankovky.

Charakteristické budiž jeho oblíbené rčení: „Hlava není pažitka, když se jednou usekne, tak už nová nenaroste.“

A to jsem chtěl psát dubnový komentář s jarně pozitivním optimismem. Copak to jde?