Ledové střípky

Mrzne až praští

Mrzne až praští
To slýchám v současnosti často a takřka sborově. Ale co ten mráz praští? Koho? Nebo jak?
Běžně kloužeme po povrchu mnoha úsloví bez stoprocentní znalosti významu. To je úplně normální, nemůžeme každé zkoumat do hloubky, jenom příležitostně, jako třeba já teď. „No přece mráz nás praští do nosu, když přijdeme ven,“ smějí se mí synové.  Ne,ne. Původ toho není od praštit - bacit, ale prasknout, puknout. Vychází ze známého fyzikálního jevu, že voda, měníc své skupenství z kapalného na led, zvětšuje svůj objem, roztahuje se. Tak nám praskají skály zateklou vodou do štěrbin a jak původní varianta lidového úsloví přeneseně praví, i naše kosti. A taky bacily ve vzduchu dodávám, stižen svým povoláním lékaře.

Možná máme k sobě blíž
Po zamrzlé řece si můžeme zkrátit cestu k sousedům na druhém břehu. Rekordní mrazy venku nás více udržují v teple příbytku, ideálně u rodinného krbu či v kruhu svých přátel. Zkrátka tak nějak více pospolu. Využijeme příležitosti?

Ruská zima
Mráz k nám přichází z pevniny. Z Ruska. Vždycky to tak bylo. Nezapomínejme na to, počítejme s tím. To nezmění ani globální oteplování, ať už je nebo je to jenom výmysl. Každý dělá chyby, ale jenom hlupák se z nich nepoučí. Historie je názorná. Nevěřme tomu, pro kterého jsme vždycky byli jenom prostředek v naplňování vlastních zájmů a nikdy ne rovnocenným partnerem. Věděl to už Masaryk a mnozí další úctyhodní. Neriskujme další bolestné omrzliny. Mráz vane z Kremlu. K nám, do Sýrie, na Ukrajinu, do pobaltských republik i jinam. A nepomůže nám, i kdyby v Bruselu vydali tucet směrnic, že to tak není a zhýčkaní eurokomisaři nařídili větru a dešti, že musí plnit jejich kritéria.