Stará Praha byla na den sv. Silvestra zalitá sluncem, krásná jako vždy, přitom tak nezvykle příjemně prázdná. Chtěli jsme procházet spíše méně známe kouty a zákoutí, ale vyhýbat se nejznámější placům a monumentům nebylo součástí zadání. Tentokrát jsme začali výročně tematicky na Bílé Hoře. Když se dívám ze shora nejvyššího pražského kopečku, utvrzuji se, jakou vojenskystrategickou výhodu prošustrovali ti nahoře, znaje průběh bitvy mlhavé listopadové neděle. Zapadá to do hodnocení, že Češi (resp. Čeští protestanští Němci ) si celé revoluční hnutí, včetně krátkého finále prohráli hlavně sami. Anthalt, Thurn a Mansfeld, kteří vlastnili své pluky se ani v onen dějinný moment nebyli schopni domluvit k efektivní spolupráci, jako v dvou letech předcházejících. Soupeření, ambice osobního zisku moci a majetku, nesoudržnost, neschopnost, dluhy. To je tak, když vládnou nemehla a za selhání může vždycky někdo jiný, jako aktuálně opozice a novináři. A do té malosti, také typicky, pár odvážných a statečných, jako jednadvacetiletý Anhalt junior, který jediný prorazil protivníkovy řady odvážnými výpady, když velká část již déle neplacených oddílů českého vojska utekla po prvním výstřelu, nebo už před ním. Ale jakéžto české vojsko? Čechů tam bylo menšina, a Moravské pluky z posledního dějství u zdi obory? To nebyli Moravané, ale cizí žoldáci najaté Moravskými stavy. V té souvislosti připomínám, že ze 27 českých pánů popravených následujícího července, jen 9 umělo česky. To se za mého dětství nehodilo do výuky, jako mnoho dalšího. Okolí, dopoledním sluncem nahřívaného, letohrádku Hvězda a procházka oborou kolem pamětnické zdi strávila v mé mysli pálivá sousta historie roku 1620. Mimochodem Praha 6 je pro mne stálice v kategorii „Dobré místo pro život“, tímto zdravím pana místostarostu Stárka. Směrem, kterým každý den putoval sluha Rudolfa II. pro čerstvou vodu ze studánky jsme se přesunuly na Hradčany. Kráčeli jsme kolem Lorety a Černínského paláce, o kterém císař Leopold závistivě prohlásil, že vypadá jak velká stodola. V uličkách lemovaných vysokými zdmi domů a zahrad jak z Formanova Amadea. Z vyhlídky Hradčanského náměstí, krásné až kýčovité panorama Pražského Hradu, který je celý zatarasený a zabedněný jak před nájezdem Husitů. To mne v úvahách tematicky vrátilo o doby pobělohorské, kdy elita vzdělanosti a schopností tvořila obrovskou, nikoli poslední, vlnu emigrace. Obrazně řečeno, zůstali nám tady voliči MZ. Je to nekorektní, zjednodušené, ale objektivní přirovnání, kdy současná lůzovláda připomíná časy taky psychopatického alkoholika Klementa Gottwalda. Další pokračování anabáze zaměřené na repetici palácových skvostů nejen Malé Strany. Takže jaká to byla doba jenom temna, když většina architektonických divů matičky Prahy, tak jako prosté venkovské krajiny, byly počaty nebo obživeny barokem? Nádherná průčelí budov s představou paláců a zahrad za nimi. Jen v podloubí paláce Smiřických jsem měl jiný pocit, a to jsem uvnitř poslanecké sněmovny nikdy nebyl. Mimochodem na konci doby Jagelonské, byl mladý Smiřický, z nejvýznamnějšího tehdejšího rodu vážný kandidát na Českého krále. Bohužel zemřel a trůn dostal Ferdinand. Kolem Valdštejnského paláce, jsem našlapoval zlehka, neboť i v době, kdy zde zrovna generalissimus trpěl svým dnavěsyfilitickým údělem, musela být přilehlá ulice vystlaná slámou, aby ho nerušila kopyta koní a kola vozů. Malá strana je ojedinělá hustotou nádherných, pobělohorskokatolických kostelů. Nemohu ztratit přehled o chrámech a jejich svatých zasvěcencích, protože jsem ho nikdy nenašel. Ale signifikantní pro dnešní téma je Kostel Svaté Marie Panny Vítězné, u pražského Jezulátka. On to byl kostel luteránského kláštera, který pochopitelně změnil v té době majitele. Císař Ferdinand II. ho věnoval bosým karmelitánům. Karmelitán Jesu Maria, který provázel katolické vojsko, nalezl zneuctěný obraz Boží rodiny v klášteře u Plzně. V bitvě na Bílé Hoře sním v rukách nad hlavou procházel mezi šiky, a dopoval zvláště Italy ve vojsku katolické ligy do steče. Panně Marii byla připisována zásluha za nečekané vítězství v bitvě, i učiněný zázrak, když Slavota a Martinic a písař dvorské kanceláře Fabricius ( na toho se obvykle zapomíná ) přežili defenestrační pád z velké výšky. Při obdivu mistrovských staveb architektů Ignace Dientenzhofera, Františka Maxmiliana Kaňky a italských mistrů, nezapomněli jsme na žďárskozelenhorského genia Santiniho, a zastavili se u jeho pamětní desky ve Šporkově ulici. Na druhém břehu Vltavy jsme pokorně obdivovali Klementinum. Řád sv. Ignáce v obě pobělohorské byl hegemonem nejen rekatolizace, ale především vzdělanosti. Znovu si myslím, že Jiráskovo nálepkování doby jako temna byla žádaná forma manipulace ve věku českého obrození. Zpáteční cesta z Křižovnického náměstí na Karlův most, podchází Mosteckou věží, také aktéra pobělohorských dramat. Na východní straně, tam kde byly vystaveny hlavy popravených pánu z exekuce na Staroměstském náměstí, přetrvala původní Parléřova výzdoba, i když sochy jsou dnes repliky. Na západní straně už skoro 400 let originální výzdoba chybí, a je nahrazená zlaceným nápisem s Schallerovým textem, protože byla poškozen švédskými kanony při obléhání Prahy a nebylo požadavkem následné doby ji zrestaurovat. Cestu zpět jsme zdobili krátkými výpady na Kampu a do přilehlých uliček, vzhůru podél impozantního Strahovského kláštera zpět na parkoviště na Pohořelci. Cesta domů, do krajiny lesů vod a strání, byla po nevídaně vozuprázdné dálnici klidná a pohodová, tak jako poslední hodiny podivného roku 2020.

PF 2021.