Před chvílí skončily prezidentské volby. První, bezprostřední dojem: opět vítězství arogance, populismu a lži v předvolební kampani

Vždy respektuji svoji volební prohru či úspěch, stejně jako výsledek každé demokratické volby, ať vyhraje můj kandidát či jeho soupeř, když se jedná o férovou soutěž.

Vždy respektuji svoji volební prohru či úspěch, stejně jako výsledek každé demokratické volby, ať vyhraje můj kandidát či jeho soupeř, když se jedná o férovou soutěž. Žádný respekt u mě nemají jen politici, kteří deklarují svůj vážný zájem kandidovat, ať už ve vnitrostranických či veřejných volbách a třeba se na poslední chvíli odhlásí, aby neriskovali pravděpodobnou prohru. To jsem v ODS za poslední dobu několikrát zažil.

V prezidentských volbách ale zvítězila kampaň založená mimo jiné na manipulaci, lži a nenávisti. To jsou typické levicové zbraně, proti kterým jsme se vždy ohrazovali. Ale i některým členům ODS, hlavně těm zakořeněným a zajištěným z doby Klaus-Zemanovské opoziční smlouvy o dělení kořisti, byla zase košile osobních ambicí bližší než kabát dohodnutého stanoviska ODS.

Kdyby zvítězil Karel Schwarzenberg, měl bych možná naději. Zvítězil Miloš Zeman a mám skoro jistotu. Jistotu, že se zase zavřou stranické sekretariáty, budou tlumení nekomunističtí – mladí soudci, ti které Klaus odmítal jmenovat. Zbývající spřátelení korupčníci, které nestihl ani Václav Klaus omilostnit, se nemusí bát. Ač budou padat silné řeči o boji proti korupci, kauzy Pandury, Gripeny, atd. se už nikdy nevyšetří. Agonie nemocných hodnot a arogance se prodlužuje o dalších pět let. Být optimistou je tak těžké.

Přímá volba a družina kolem Miloše Zemana, která absorbovala také estébáky, komunistické aparátčíky i úspěšné privatizátory 90. let nám připomněla staré dobré časy fungování politiky v minulých dekádách. Při nepřímé volbě to ale nebylo lepší. Naopak, tam se kupčilo nejen s názory voličů. Jasně si vzpomínám na hlasitý smích a dobrou náladu zpoza vysokých dveří poslaneckého klubu KSČM, když je navštívil kandidát na prezidenta Václav Klaus, aby si dohodl podporu. Zřejmě dobrá nabídka.

Není menší hnus, když není vidět za dveřmi stranických sekretariátů, než který obnažila konečná fáze předvolební kampaně přímé volby. Takže pokud se někomu nelíbí charakter a průběh přímé volby, nemůže za to volební mechanismus, ale politický materiál, se kterým pracuje.

Mimochodem přímé volby aktivizovaly lidi, možná měli i pocit a naději, že i na nich něco záleží. Volby nepřímé demokracie v režii partají je po mnoha zkušenostech moc netáhnou a ani se není co divit. Ale to také leckomu vyhovuje.

Jedno z největších umění životě lidském, je umět včas odejít. To neznamená emigrovat, jak bohorovně vyhrožoval Václav Klaus, ale v obecné rovině umožnit obnovu. Našemu dosluhujícímu prezidentovi i jeho vytouženému nástupci chybí schopnost a morální autorita národ spojovat a být prezidentem všech občanů, i když to bude nosné téma mnoha projevů.

Pokud v těchto volbách zvítězila „pravda a láska“ jak Václav Klaus v komentáři trapně ironizuje Václava Havla, v rámci svého celoživotního komplexu, tak jak potom vypadá lež a nenávist?