Radost až na kost

Sobota 9. března byla pro mne svátkem, i když jmeniny mám až první jarní den. Po trpělivém úsilí se mi s pomocí předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové podařilo ve Žďáře zorganizovat a moderovat besedu s panem profesorem Cyrilem Höschlem. 

Sobota 9. března byla pro mne svátkem, i když jmeniny mám až první jarní den. Po trpělivém úsilí se mi s pomocí předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové podařilo ve Žďáře zorganizovat a moderovat besedu s panem profesorem Cyrilem Höschlem. V krátkosti nelze zmínit množství titulů, soubor členství v učených světových společnostech, hromadu prestižních medailí nebo seznam jeho publikační činnosti. Kdo chce, může si to dohledat na internetu, ale o to tady vůbec nejde. Já jsem se setkal především s moudrým člověkem. A to je víc. Moudrost nepřichází s věkem, ani s počtem vysokých škol. Moudrost přidává tomu získanému vzdělání nadhled faustovského „vím, že nic nevím“ a přidanou hodnotu lidskosti i pokory. Pan profesor Höschl nám svým povídáním znejistil navyklou všednost některých fenoménů naší doby, ve kterých máme na první pohled jasno, takže o nich běžně nepřemýšlíme a ejhle. Stačí jenom jiný úhel a kvalita pohledu, kvalifikovaný výklad v souvislostech znalostí a zkušeností ze zahraničí, včetně zasvěcených exkurzí do historie či výsledků odborných studii a hodně věcí kolem nás není tak černobílých a samozřejmě jasných jak se zdálo. V jeho případě ještě okořeněná úžasným smyslem pro humor. Opravdu, kdo čekal jen učené povídání a oduševnělou besedu, musel být v úžasu, jak jsme se nasmáli.

Jenom pro příklad si vzpomínám, jak jsme se bavili o proměnné citlivosti společnosti k jazyku. Citoval jsem z knihy pana profesora část korespondence mezi Eliškou Krásnohorskou a Bedřichem Smetnou. Spisovatelka si stěžuje, že Dvořákova mluva v opeře Šelma sedlák je opravdu sprostá, když zde zazní věta: „Bodejž by tě kráva kopla!“  Slavný skladatel ji s pochopením ubezpečil, že by se něco takového opravdu nemělo trpět. To glosovala paní předsedkyně Němcová zkušeností z parlamentních diskusí, což si asi dovedete představit. Volně jsme se v debatě dostali k osobě a osobnosti Jana Masaryka, který byl známý svým smyslem pro humor, i ne vždy zcela vytříbeným slovníkem. Přidal jsem historku, jak byl Jan Masaryk pozván na večírek jedné významné pražské rodiny, kam byli pozváni i další slavní hosté, mezi nimi i známý orientalista profesor Bedřich Hrozný. Večírek začínal tím, že dceruška hostitelů hrála na klavír a hosté stáli podél stěn a ze slušnosti soustředěně poslouchali. Jan Masaryk stál hned u dveří. Bedřich Hrozný se tehdy opozdil. Když přišel, dceruška právě koncertovala, postavil se vedle Masaryka a tiše se představil. Podal mu ruku a říká: „Hrozný“.  Masaryk na to lišácky odpověděl: „Hrozný? To je přímo k posrání!“

Pan profesor navázal a vyprávěl o pobytu Jana Masaryka ve Velké Britanii, za druhé světové války. Jako člen exilové vlády jezdil navštěvovat naše letce k 311. peruti. Ti mladí kluci neměli nouzi o anglická děvčata a Masaryk se jich ptal: „Jak to, kluci, děláte? Dyt´ ještě ani neumíte pořádně anglicky?“ Oni mu popravdě odpověděli, že to není problém, protože s sebou mají vždycky tlumočníka, aby se domluvili. Načež Masaryk zachmuřeně odpověděl: „Vy ho máte ještě na tlumočení, já už jen na močení.“ 

A další, o tom jak byl Jan Masaryk na audienci v Buckinghamském paláci. Zde předepsaný protokol zcela zakazuje mluvit o mnoha věcech, včetně toalet.  Komorník, který Jana Masaryka uváděl od něho přebíral plášť a klobouk a zdvořile ho šeptem upozornil, že kdyby si chtěl „umýt ruce“, tak je to támhle za rohem. Načež mu Jan Masaryk stejně zdvořile, ale nahlas odpověděl, že již není třeba, neboť si „ruce umyl“ před chvíli v zámeckém parku za velkým dubem.

Pan profesor Höschl je renesanční člověk, skvělý pozorovatel  dění kolem nás, nejen politické scény, ale stále zůstává především uznávanou autoritou v oboru psychiatrie. A také pedagogem, který vychoval generace studentů a desítky mladých vědců.

Chtěl jsem na příkladu ilustrovat jeho učitelský rukopis a tak jsem pana profesora nasměroval k jedné z přednášek, kterou jsem v rámci přípravy nastudoval. Moc se mi líbil jeho názorný výklad o rozdílných osobnostních myšlenkových schématech. Pan profesor se podivil, kde jsem to vyšťoural, ale  s neskrývanou radostí nám výklad názorně vstoje, včetně potřebné gestikulace a mimiky, zopakoval: Vyjdete ráno z domu a šlápnete do psího lejna. Depresivní člověk zvolá: „To sem celej já! To se mohlo stát jenom mě! Takovej bude celý den a takovej mám já celý život! Že já jsem se vůbec narodil.“

Když vás ovládá úzkost, tak začnete zrychleně přemýšlet: „Tak, když se teď vrátím, abych si to očistil, ujede mi autobus. Přijedu pozdě. Šéf řekne, že mám problém s docházkou. Když se nevrátím, řekne, že mám problémy s hygienou. Stejně mě chce vyhodit, to už vím dávno.“

Když vás ovládají paranoidní kognitivní schémata, zuříte: „No jistě to byl sousedovic čokl!  A udělal to schválně! Policii na ně, soudy! Já to tak nenechám!“

Když se taková příhoda stane psychoterapeutovi, tak se jen podiví a usměje: „No není to dneska krásný den, že jsem si nezapomněl vzít boty?“

Říká se, že srážka s blbcem bolí. Setkání s moudrým a vtipným člověkem rány hojí. To říkám já. I když vzpomínám, kam moje schopnost upamatovat se dosáhne, tak nenacházím takovou společenskou příležitost, která by mne více inspirovala a potěšila. Možná nesdílíte moje nadšení, možná jen proto, že jste u toho nebyli, ale já tam byl a měl jsem radost až na kost. Tak pravil ortoped.