TGM inspirující

„Kdo chce býti demokrat, musí býti odvážný“ psal a žil TGM. Nebál se fakta a argumenty postavit  proti dravému proudu vocis  populi, jako např. při Hilsneriádě nebo ve sporu o pravost Rukopisů. Došlo ke škaredým útokům na jeho osobu i manželku, dnes neobvyklým. Na druhou stranu, dnešní politici to mají zase jinak těžké. Dříve hlas primitivního hrubiána byl slyšet jen podél cesty od hnojníku do hospody, dnes má sílu a dosah sociálních sítí.

Při svém posledním řečnickém vystoupení v Říšském sněmu přirovnal TGM Monarchii k nešťastníkovi, jenž jakýmsi nedopatřením spolkl deštník a nyní je posedlý obavou, že se v něm rozevře a tak se raději ani nepohne. Vzdáleně se mi vybavilo toto přirovnání, když jsem rekapituloval výkony současných politiků na různých úrovních. Jistěže, když odfiltruji holdingové populisty a extrémisty bez pravidel. Někteří politici, slušní lidé, reálně i symbolicky kladou věnce k sochám TGM, ale bojí se v dnešní době postfaktické relativizace pojmů a hodnot, bagatelizace hrozeb i obsese hyperkorektnosti učinit potřebná rozhodnutí, obvykle nepopulární. Také chtějí být znovu zvolení. To je legitimní, ale nemělo by to být tak umrtvující zadání. Jinak je výsledkem třebas i pečlivá údržba, ale tzn. stagnace. A důvěra myslících voličů, kteří očekávají start stále odkládaných systémových změn, třebas reagujících na neodklonitelný demografický vývoj, je jako sirka. Podruhé jí stejně nezapálíš.

Hlavně žádnou špatnou diagnózu a klidné svátky.