Žďárská soutka

Jednou z priorit volebních programů všech politických uskupení bylo zatraktivnit Žďár jako turistický cíl, přitáhnout návštěvníky do našeho města a dát tak větší příležitost těm, kteří pracují v turistickém ruchu. 

Jednou z priorit volebních programů všech politických uskupení bylo zatraktivnit Žďár jako turistický cíl, přitáhnout návštěvníky do našeho města a dát tak větší příležitost těm, kteří pracují v turistickém ruchu. 

Máme Zelenou Horu a v kolem ní nově otevřenou naučnou stezku. Centrum města jakoby nám osiřelo a lidé jím jenom projdou či projedou. Jistě, chystá se rekonstrukce náměstí i přilehlé pěší zóny. Původní domy zničené komunisty nám už nikdo nevrátí a svítící reklamní panely turisty nepřitáhnou a spíše štvou místní, hlavně v noci. Rozpadající se torso hotelu Bílý lev je odpudivé memento něčí neschopnosti a opuštěná budova nejstarší základní školy zastíněným koutem bez života. To jsou velké problémy vyžadující velké investice. Ale kolem nás existují i jiné možnosti, jen si jich všimnout. Nabízí se příležitosti, které když se správně využijí, mohou při troše dobré vůle přinést hodně muziky za málo peněz.

Víte co máme v centru Žďáru spolešného například s židovskou čtvrtí v Třebíči či Starým městem pražským? Soutku.

Soutka je úzká ulička mezi sousedními domy. Dnes je unikátní svými rozměry, ale ve středověku to nebylo až tak neobvyklé. Hlavní funkcí soutky byla zkratka. Spojnice mezi jinak vzdálenějšími částmi města. Dále plnila funkci kanalizační, hlavně pro odtok dešťové vody a v neposlední řadě to byla i přirozená bariéra proti šíření požárů mezi sousedními domy.

Tyto uličky nemívaly vlastní parcelní číslo a patřily k přilehlým stavbám, proto nebývají zobrazeny na katastrálních mapách. Ve Žďáře máme zachovalou soutku ve spodní části náměstí, mezi domy Ondrušových čp.290 a Hajných čp. 289. Byla to zkratka k farnímu kostelu sv.  Prokopa z náměstí, jak dokládá i zmínka z roku 1770. V 19. století také přístupová ulička k obchodu Hajných, pro obyvatele Podskalí (domy na stráni pod Tvrzí ). Nejstarší zobrazení vstupu do soutky pochází z fotografie z r. 1898.

Dům Ondrušových s erbovní deskou

Zajímavostí domu Ondrušových čp. 290 je dosud dochovaný znak kardinála Františka z Ditrichštejna z roku 1609, knížete-biskupa olomouckého, gubernátora Moravy a majitele žďárského panství. Mramorová erbovní deska, která je dosud zabudovaná vedle vchodu, naznačuje, že se jednalo o rezidenční dům ve vlastnictví vrchnosti, v němž snad pobýval kardinál? v dvořan nebo úředník (1609–1636). Nemůžeme ani vyloučit, že zde sídlila jezuitská misie (1616–1619). Jezuité patřili k nejvzdělanějším lidem ve své doby, vedle teologického vzdělání byli vybaveni i znalostmi v přírodních vědách, například v medicíně. Bylo to snad ve Žďáře poprvé, kdy tu působil skutečný lékař. V domě během staletí žil například lazebník Opitz, rodiny Brabcova, Krčálova a další. Dům několikrát vyhořel, například v roce 1847 nebo v květnu 1945. Tyto požáry zničily především střechu a první patro, obvodových zdí a přízemí se příliš nedotkly. V domě tradičně bývalo holičství a kadeřnictví (Karel Stýblo, Leopold Ondruš).

Dům Hajných

Dům Hajných čp. 289 náležel původně soukenické rodině Krčálově (18.–19. století), potom Antonidesovým a nakonec Hajným. Od roku 1850 tu byl obchod se smíšeným zbožím u Hajných, ke kterému ještě přibyl prodej slazených lihovin.

Ad fontes - k pramenům

Při hledání historických materiálů mi velmi pomohli pracovníci regionálního muzea z Tvrze, za což jim i touto cestou děkuji. Sešel jsem se také s opravdovým pamětníkem, který si vzpomíná na dramatické květnové události roku 1945 ve Žďáře, protože mu tehdy bylo 21 let. Pan Antonín Hajný mi mimo jiné vyprávěl : „Němci prchali od východu na západ přes naše město do zajetí k Američanům. Dost lidí nevydrželo a na Němce si vystřelilo. Zbraně se válely všude kolem cesty. Vidím to jako dnes mladého Němce, který postřelen spadl z vozu. Spěchající Němci měli tak napilno, že nezastavovali a kolona ho postupně úplně rozjezdila. Vojáci byli podráždění a stříleli na všechno co se hnulo. Tak se stalo, že z Roháčkovy hospody (dnešní Raiffeissen banka) někdo vystřelil a vojáci wehrmachtu  z projíždějící kolony začali na celou řadu domu pálit. Podle mého tatínka to bylo tak. V rozstřílené výloze našeho obchodu byly pultové váhy, které v šeru prachu Němci považovali za střelce a vypálili do toho místa panzerfaust. Ale těsně minuli a zásah dostal vedlejší dům Ondrušových, který začal hořet. Tatínek políval trámy střechy, aby požár nepřeskočil. Byl tak stresovaný, že pro vodu běhal až do přízemí a úplně zapomněl, že je vodovod i v prvním patře. Dům zachránil a dodnes jsou patrny očouzené trámy ve střešní konstrukci,“ vzpomíná pan Hajný.

Sejdeme se u Mouly.

Soutka se v době normalizace přeměnila v očurávanou, smradlavou a nebezpečnou, proto se uzavřela napevno kovovými bránami. Co kdybychom ji oživili? A to nejen jako komunikaci, jako naši předkové, ale i jako malou žďárskou atrakci.

Do nejužšího místa by se hodila další socha mistra Olšiaka, které jsou v okolí Žďáru oblíbeným  turistickým cílem. Mohl by tam být bráška Mamlase - Moula, veselý mnich, jakékoli zvíře, nebo socha vrchního správce Jana Aloise Ulricha - Žďárského „strašidla“, zkrátka cokoli nás napadne. Inspirativní a zábavná by určitě byla anketa občanů.

Veřejné záchody nedaleko jsou oproti době minulé v provozu a na čistotu a pořádek by dohlížel kamerový systém a městská policie, která by v pozdních nočních hodinách soutku uzavírala.

„ S tím nesouhlasím. Lidi jsou pořád stejný a na městskou policii se rozhodně nespoléhejte. Vím o tom svoje. Já tady bydlím. V pátek a v sobotu v noci je tady živo až moc.“ Objasnila mi svůj zamítavý postoj majitelka domu Ondrušových, paní Eva Brychtová. Rodina Hajných záměr uvítala. 

Je to jenom nápad stvořit něco originálního, echt Žďárského, k zatraktivnění našeho města nejen pro hosty, ale i pro domácí. Možná by většina obyvatel oživení centra touto formou uvítala, možná by se nevyplnila moje očekávání.